Lovestory

Letní povídka pro Víkend MF DNES......................................................................................................  Zhoupnul se svět. Takovým tím lehkým, nenápadným způsobem  jako kdybyste rozfázovali pohyb houpací sítě.

Najednou všechno vypadá jako rozmazaná fotka závodního koně a vy sami sebe hledáte na přeplněné tribuně. Chvíli to trvá, než  zaostříte tím spíš, že váš mozek tak nějak odmítá přijmout to, co vidí. Samovolný obranný reflex. 

To je....to jsi... Neschopnost poskládat větu a vyslovit ji nahlas. Ticho. Slova ztratila na významu a jen zbytky rozumu zadržují tělo, aby udělalo to, co se mu  zdá být tou nejpřirozenější reakcí. Je to celé hloupé. Tím jste si jistí, protože i přes ten nahromaděný zmatek jste schopni se vidět jakoby zvenku a uvědomujete si, že je to hloupé. Pocit trapnosti je ale jen jednou z přítomných emocí, vlastně byste těžko hledali jednu, kterou teď necítíte. V hlavě se jí kdesi z hloubi podvědomí vynořila věta: „Kdyby ses tenkrát zeptal....“

Vždycky mě zajímalo, co definuje lovestory. Je to intenzita prožitku? Délka jejího trvání? Musí někdo ze zúčastněných na konci umřít? Happyend?

„Víš, co ty potřebuješ? Romanci.“ To byla jedna z prvních věcí, které jí kdy řekl. Bylo to poté, co se jí v baru pokoušel přesvědčit, že minulou noc strávili spolu. Nenechala se vyvést z míry.

 „Asi jsi nebyl moc dobrej, když si to nepamatuju...“ řekla jen. A on se smál. Neurazil se. Smál se. První věc, která jí na něm zaujala.  A pak jeho nos. Byl obrovský. Megali miti.

„Neodjedu z tohohle ostrova, dokud si to s ním nerozdám.“ pošeptala ten večer Kate.  „Tenhle chlap? Vážně?“ opáčila Kate tím svým suchým britským způsobem.

Definuje lovestory způsob, jakým začne nebo jak skončí? Nebo snad to, co je mezi tím? Kdy je to lovestory a kdy jenom flirt? Není to jen v úhlu pohledu? V hlavě vypravěče?

Letenku domů už měla týden v kapse. Dva roky na Krétě byly fajn, ale i to nejlepší fajn se časem vyčerpá. Byla tu však ještě jedna věc, kterou chtěla stihnout. Alespoň jednou.

Život má zvláštní smysl pro humor. Někdy ve stejné době, kdy si kupovala letenku ona, si ji kupoval i on, jenže na druhý konec světa, do Ameriky. Do své druhé vlasti. Řecko je domovem jeho rodičů a on cítil podobně jako ona, že je čas jet domů, do země kde vyrostl. Další věc, kterou měli společnou. Ironie, co? Oba jeho rodiče pocházeli z Chanie, byl to domluvený sňatek. Domluvený sňatek, který vydržel přes třicet let a rozdělila jej až smrt. Byla to lovestory? A pokud ano, kdy začala?

Tak málo času a tak smělé plány. Když se spolu poprvé vyspali, hlavou jí proběhlo: Tak hotovo, můžu letět.  Splněno. Ale nahlas řekla: „Tohle už jsem chtěla udělat dávno.“   

„Já taky.“ odpověděl. Po prvním společném sexu je vždycky ticho. I když během něj řvete rozkoší. Není to zvláštní?

Druhý den jí poslal sms: Kdy zas přijdeš zahřát mou postel? Zpráva na tři řádky dokázala vykompenzovat absenci intimity a povznesený výraz ve tváři nahradil spiklenecký úsměv. Carpe diem, dokud to jde!

Málokdo by definoval lovestory jako něco čistě sexuálního.  Lovestory předpokládá city. Nebo ne? A co když ty city ve vás probudí skvělý sex? Je to lovestory nebo známka narušené osobnosti?

Je těžké udržet nohy na zemi, když vám právě létají ve vzduchu. Jednou zahlédla v zrcadle, jak jí rukama hladí půlky, mazlí se s nima, aby ji za ně vzápětí pevně chytil a přitáhl si jí. Jeho výraz jí dokonale zmátl. Nemohla od něj odtrhnout oči. Čišela z něj touha a něco, co nedokázala rozpoznat. To bylo jedinkrát, kdy se neudělala, ač předstírala opak.

Chvíli jen tak leželi a on se natáhl pro telefonu.

„Ahoj, prosímtě, nemohla bys v práci počkat o něco déle, než přijdu? Hlídám synovce a ségra se někde zdržela...Můžeš? Díky. Přijdu, jak budu moct.“ Nechápavě se na něj podívala. Objal jí a řekl: „Ještě se mi nechce odejít...“ Došlo jí, že to, co viděla v jeho očích, byla něha. Měla pocit jako by seděla v letadle, které se řítí k zemi. Zmocnila se jí panika. Carpe diem. (Dokud můžeš).

„Musím ti něco říct.“ řekl jí. Netušila co, ale bála se. Ale čeho vlastně? Už jen dva týdny.

„Je rozvedený?“ Kate vypadala víc překvapeně než ona. „Děti?“

„Přesně na to jsem se taky ptala, žádné.“

„Rozvedený učitel angličtiny. Tak to je kauf!“ Kate se smála a ona s ní a byla v tom radost a bylo v tom trochu děsu. 

Když tě chce bůh potrestat, vyslyší tě. A tak ho tam měla, ve své posteli. Rozvedený učitel angličtiny se na ni díval, jak mu na podnose nese snídani až pod nos.

„Snídaně do postele? Co ty jsi zač? Kdes byla posledních šest let?“ vydechl potichu. A ona byla ráda, že ho potěšila. Pojedli na terase s výhledem na rodné město jeho rodičů. 

Brečela smíchy, když nahlas předčítal z její učebnice španělštiny. Spřádali spolu plány, o kterých věděli, že se nikdy nesplní. A každý moment uvědomění si tohoto faktu vždy následovalo krátké ticho. Nikdo z nich ho nikdy neprolomil. Jako by  nevyslovený fakt přestával být faktem.

Nebýt toho, že se jejich setkání odehrálo na podzim, mohla to být typická letní láska, o které by se psalo v knihách s měkkou vazbou, které se prodávaly ve stáncích PNS. Nenápadný, ale nevyhnutelný příchod zimy připomínal, že Vánoce už oslaví každý na jiné polokouli.

Jednou jí řekl, že je jeho Sweet November. Urazila se.  Neznala ten film s Charlize Theron a Keanu Reevesem. Sweet November, Cute December, Sexy January, napadlo jí. Až později pochopila, až se doma podívala na ten film, pochopila, jak to myslel.

Odlétala jako první. Objímali se ve výtahu. „Já už tě nikdy neuvidím. Co má zas tohle znamenat? Co to zas, do prdele, je?“ Pevně ji držel a stáli tam, dokud ve výtahu nezhaslo světlo. Jejich poslední společný smích. Ona neříkala nic. To, co chtěla říct, se neodvážila a všechno ostatní bylo zbytečné.

Když se vzneslo letadlo, rozbrečela se jako malá holka.

Volal jí hned, jak přistála. Nebylo moc toho, co si říct. On za pět dní odlétal do Států. „Tak mi třeba někdy zavolej, až se ti bude stýskat...“ řekla a zmáčkla červené tlačítko na telefonu. Vzápětí volal znovu: „Už se mi stýská...“ A byla v tom radost a byl v tom děs....

A pak volal ještě jednou, tentokrát  už z Ohia.

 „Musím ti něco říct....Já jsem se tě  strašně moc chtěl zeptat, jestli bys neletěla se mnou, ale to by nebylo vůči tobě fér.... po třech týdnech se lidé nestěhují za někým přes půlku světa a ty už jsi měla let....“

Přerušila ho, protože mu to strašně chtěla říct:

„Kdyby ses mě zeptal, tak bych letěla. Letěla bych s tebou na podělanou Aljašku, kdyby ses zeptal...“

Může mít lovestory takový pragmatický konec? Váš srdcebol si vyřešte na své polokouli. Děkujeme.

Svět se ještě trochu houpal, ale už věděla, že se neplete. Ten, kdo do ní právě vrazil, byl on. Byl poslední, koho by tu čekala. Uprostřed Václaváku. V jejím světě, který právě vyvedl z rovnováhy.

„Co tu děláš?“ vypravila nakonec ze sebe.

„Přiletěli jsme na nákupy. Pojď ke mně...“ Přimáčkl ji k sobě a ona ucítila to známé chvění, které cítila, když ji před pár lety objímal. Některé věci se nemění. Přiletěli???

„Tohle je Becca...“ řekl, když jí zas pustil. Vedle něj stála trochu překvapeně vypadající, hezká blondýnka. Přítelkyně. Jasně. Chvíli nechápala, jak si jí mohla nevšimnout.

„A tohle je – ona byla můj Sweet November.“ Tak představil ji.

Tak Becca, pomyslela si, a bylo jí tak nějak hezky. Když od nich odcházela, už na ní mávala její dcera, která táhla za ruku tátu.

„Mamííí, mamííí... Kdo to byl?“

Dřepla si k ní a řekla: „To byl.... Sweet November, víš....“

„To je anglicky, že jo? A co to znamená?“ vyzvídala ta maličká.

Usmála se, vzala svou dceru za ruku a ještě jednou se ohlédla za tou zvláštní chybou v Matrixu.

„Tak ukaž, co jste koupili...“...