XXL – aneb proč si zasloužíme vyhynout

Dneska budu zlá. Nedávno jsem viděla dokument nazvaný Táta XXL o chlapíkovi, co vážil asi půl tuny. Už čtyři roky nebyl schopný se zvednout z postele, po celém těle měl proleženiny, které vypadaly jako spálené maso, a aby ho mohli vůbec vytáhnout z domu, museli si zachranáři jeho domem  probourat cestu ven.

Po dobu jednoho roku (!) se o něj staral tým pečovatelů a lékařů (umíte si představit, jaký byl problém ho jen otočit, aby ho mohli umýt?), chlapík podstoupil podvázání žaludku a po roce se vší slávou o berlích opustil nemocnici o polovinu lehčí (tedy pořád 3 x těžší než průměrně vážící chlap). Cloumal  mnou vztek.
Aby bylo jasno, nejednalo se o nějakého žalem sžíraného a opuštěného jedince, je to otec několika dcer a má i přítelkyni  (sexuální život, pokud by byl vůbec možný, si ani představovat nechci, o estetickém zážitku ze společnosti takového tvora ani nemluvím) ani o nemocného člověka. Je to prostě člověk, který nezná míru, a vyžral se až do těhle obludných rozměrů za laskavé netečnosti celé jeho rodiny.

Jak, proboha (!) se můžou dcery dívat na otce, jak se takhle cpe a nic s tím nedělat? Jak ho mohly čtyři roky nechat ležet nehybně v posteli a dál ho vykrmovat? Jakto že člověku, když už se nemůže postavit na nohy, nedojde, že by měl přestat žrát? Jak to, že mu milující dcery do nemocnice, kam ho museli v podstatě donést, protože vyžraný tatíček by se tam ani nedokutálel, přinesly na svačinku hamburgery a hranolky a doktoři je s tím nevyhodili? A to ani nezmiňuji, že nejmladší členku rodiny, která právě vylezla z plenek, krmily také hamburgerama. A o takovéhle lidi se pak stará tým specialistů a zachraňuje jim jejich vyžraný zadek místo toho, aby se věnovali někomu, kdo opravdu pomoc potřebuje, a natáčí se o nich dokumenty a na konci se jim ještě tleská, jak krásně to zvládli! Ameriko, Ameriko….

Včera jsem si na internetu přečetla další podobný příběh tentokráte o 240tikilové Rumunce, která porodila zdravou holčičku. Jímala mě hrůza. Když pominu fakt, kdo vůbec na něco takového leze (neboli kdo je otec té holčičky), třesu se hrůzou, když si uvědomím, jak asi bude to nebohé dítě vychováváno.
„Dítě je plodem lásky mezi mnou a budoucím manželem, který je hubenější…“ prohlásila prý hrdá matka. No bože můj, to doufám, že je hubenější, protože ať je to nebohé dítě plod lásky nebo ne, bude potřebovat krmit, přebalovat a to těžko udělá žena, která si sama neutře ani vlastní prdel. (omlouvám se za vulgarity, ale to se fakt nedá říct slušně).

Já vím, kdo jsi bez viny, hoď kamenem. Můj životní styl taky nic moc, ale když už nezapnu kalhoty, tak prostě chvíli večer nejím nebo si jdu zaběhat. V přírodě by tihle jedinci jednoduše zahynuli. Jenže jsme lidé, a náš humanistický přístup nám velí se starat i o ty, kteří by v přirozeném řádu věcí umřeli. Já jen doufám, že příroda si to s námi jednou sama vyřídí.

http://revue.idnes.cz/tehotnou-zenu-vazici-240-kilogramu-dostavali-do-porodnice-hasici-pwk-/zajimavosti.asp?c=A100219_094649_zajimavosti_nh